Evženie Vacková (*2004) se narodila v Rožnově pod Radhoštěm, ale její život se od běžných narativů brzy odchýlil. Studium gymnázia nikdy nedokončila, neboť – podle jejích slov – „nepovažovala za nutné se přizpůsobit organizované průměrnosti“. Dva roky žila v Praze, kam se rodina přestěhovala za otcovou prací. Intenzivně navštěvovala galerie, divadla a literární večery, ale postupně jí hlavní město začalo připadat jako kult nepřirozenosti, a nakonec z něj utekla.
Dnes žije sama na opuštěném statku po babičce nedaleko Valašských Klobuk, kde si vybudovala téměř soběstačný svět. Pěstuje si zeleninu, stará se o krávu, králíky a slepice, peče dorty pro kavárnu v nejbližším městě a jediný pravidelný kontakt s civilizací udržuje prostřednictvím knihovny. Mobilní telefon používá výhradně jako budík, pokud je nabitý, což bývá zřídka.
Její literární debut, sbírka básní Let vrabců, vznikl jako čistě osobní ventil – „rozmar mladé a naivní holky“, jak autorka říká. Básně nepředstírají žádnou uměleckou hodnotu a ilustrace slouží jako ironický komentář k současné „výtvarné prázdnotě bez formy i smyslu“. Sbírka je pokusem nevysvětlovat, nevysílat, jen vyplavit.
Rozhovor
Dionýsia (D):
Evženie, tvůj debut sbírka básní Let vrabců působí jako výpověď člověka žijícího a hledajícího své místo ve společnosti, ty však žiješ zcela mimo společenské strkanice, jak bychom si měli tuto dichotomii vykládat?
Evženie Vacková (EV):
Myslím, že by si to každý měl vykládat podle sebe. Básně jsem sice napsala, ale nyní už jsou ode mě oddělené, nesouvisí se mnou. Čtenář by si je neměl propojovat s mým životem. Ale máš pravdu, nyní bych to takto nenapsala. Teď žiju jinak, uzavřeněji, ale ty texty jsou ještě z doby, kdy jsem byla mezi lidmi. Jsou to takové střípky doby, ve které už být nechci, ale pořád si ji pamatuju.
D:
Jak říkáš, nyní žiješ uzavřeněji, opravdu je to dnes možné? Kde bereš prostředky pro žití?
EV:
Žiju prostě skromněji, tak jako lidé dřív. Lidé dneska utrácejí peníze za hrozné nesmysly a potom se diví, že jich potřebují tolik. Můj domek je po babičce, elektřinu nemám, topím v krbu a stejně i ohřívám vodu. Jídlo si téměř všechno vypěstuju. Sem tam nějaké peníze člověk samozřejmě potřebuje, proto prodávám přebytky toho, co vypěstuju a různé rukodělné výrobky pro místní obchody. Taky hodně peču pro lidi z vesnice, ale i pro jednu kavárnu ve městě.
D:
To je rozhodně velmi inspirující. Zpátky k Letu vrabců – sbírka je rozdělená na tři části. Odráží to nějaký vývoj nebo vnitřní proměnu?
EV:
Ani ne. Básně nevznikaly v tom pořadí, v jakém jsou řazené. Jsou to spíš nahodilé výkřiky z různých let, ze stavu, kdy člověk jen potřebuje něco dostat ven. Až později jsem je rozřadila podle formy – nejdřív krátké rýmované, potom volné, a nakonec ty, které si na něco hrají. Nepředstírám v tom žádnou výstavbu. Všechno bylo a pak jsem to jen složila tak, aby mě to neiritovalo.
D:
Sbírku doprovází ilustrace, které vyvolávají rozporuplné reakce. Jaký je jejich účel?
EV:
Ilustrace jsem vytvořila cíleně jako komentář ke stavu současného abstraktního umění – tedy k tomu, co se za umění dnes často považuje. Mají být přehnané, okaté, trochu absurdní. Jsou to vlastně takové parodie na něco, co samo sebe bere příliš vážně. A to mě nebaví. Nejsou to obrazy, jsou to poznámky.
D:
V několika básních narážíš na město, kulturu, dokonce Prahu. Jaký k těmto tématům máš vztah?
EV:
Žila jsem v Praze dva roky. Byla jsem tam šťastná, dokud jsem si neuvědomila, že to štěstí nevychází ze mě. Všechno tam bylo moc. Moc možností, moc hluku, moc lidí, kteří věděli, co dělají, a přesto v nich nebylo nic výjimečného. Odešla jsem dřív, než by se to pro mě stalo normální.
D:
V knize se objevuje spousta slov, která dnes mladí autoři nepoužívají: stud, ticho, poslušnost, těžkost…
EV:
To nejsou stará slova. Jen se už nesluší je vyslovovat. Jsou podezřelá. Ale právě proto si je schovávám.
D:
A poslední otázka – plánujete další sbírku?
EV:
Neplánuji nic. Věci buď přijdou, nebo zůstanou zakopané pod sněhem. A mně se pod sněhem líbí.
